774 286 632
Cruft's show od A do Z aneb splněný sen, který jsem neměla & Border Collie Club of Great Britain Breed Championship Show
9.3.2013 22:13
Tento článek je psán formou deníčku a najdete zde popis každého dne z našeho výletu. Pokud Vás zajímá pouze článek z výstavy, klikněte níže na odkaz k danému zápisku. Upozorňuji, že text je psán očima člověka, který v zahraničí vystavoval poprvé.
Border Collie Club of Great Britain Breed Championship Show
Do května minulého roku se mě Cruft's nedotýkal.
Ano, věděla jsem, že existuje největší výstava psů na světě, četla jsem o ní na internetu a dívala jsem se na agility a dogdancing videa z této výstavy, ale nikdy mě nenapadlo chtít tam jet. Co bych tam taky dělala, že jo?
Na výstavu v Letňanech jsem Rouru hlásila, jelikož to máme blízko a stejně se tam pokaždé jedu alespoň podívat.
Letňanům předcházela výstava v Českých Budějovicích, kde mi bylo řečeno, že můj pes neodpovídá standardu a že mám raději odstoupit, proto jsem i přemýšlela nad tím, zda do Letňan vůbec jet. Vzhledem k tomu, že už jsem ale zaplatila vstupní poplatek, jela jsem.
A tak se stal zázrak, moje maličká Rouranka získala v konkurenci nádherných fen v otevřené třídě V1, CAC a v boji o CACIB porazila Tenníkovu luxusní sestřičku, šampionku Rose. Byla jsem z toho opravdu vedle, takže jsem si ani nevšimla, co mám napsané na poháru.
Druhý den jsem projížděla webovky známých a koukám, všichni co dostali CACIBa za tím mají napsáno "Cruft´s kvalifikace 2013"... Že bychom jako i my měli kvalifikaci?
A fakt že jo. Zuzka mi to potvrdila po facebooku a bylo to i napsané na poháru, takže se opakoval můj vydivený stav z předchozího dne.
O nás bez nás se rozhodlo, že prý musíme jet. A tak jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že opravdu v březnu navštívíme Velkou Británii.
21. května jsme nechali Roxátko načipovat a vystavit mu pas.
22. listopadu jsem anglický kennel club požádala o vydání ATC čísla, které je potřeba mít pro psa vystavovaného v UK, pokud se tam nenarodil. Zaplatila jsem za něj asi 500,- korun. Vše jsem řešila po e-mailech, až certifikát mi přišel poštou.
Dalším krokem bylo přihlášení na výstavu a zaplacení přes fossedata.co.uk, mezitím mi však paní Švarcová, poradkyně chovu, napsala, že týden po Cruft's je u Birminghamu bordeří klubovka a tak jsem nakonec nahlásila i tu.
Očkování proti vzteklině je u nás samozřejmost, Anglie vyžaduje navíc ošetření proti tasemnici, starší 24 hodin a mladší pěti dnů při vstupu na území UK.
Po veškerých dohadech kdo, jak a s čím pojedeme, přes odvážné návrhy jako jet celá rodina Navarou přes já s Honzou Favoritem jsme se ustálili na tom, že pojedu já, Honza i Roxa s Oktávkou.
Datum odjezdu jsme stanovili na středu 6. března 2013. Zde tedy začíná náš deníček.
den 1. - středa (6. 3. 2013)
Ráno jsem se probudila, hlava mě bolela, nemluvila jsem, krk v jednom ohni a nos odřený ze smrkání z předchozích dnů. Paráda, takže do školy nejdu. Praxe na letišti v tomhle stavu by nebyla ideální. Zavřela jsem oči a ještě chvíli spala. Následně jsme jeli do Slaného k veterináři pro potvrzení o ošetření proti tasemnici. Dostali jsme dva prášky za 120,- Kč, zápis do pasu a jeli jsme do Kladna, kde jsme dokupovali posledních pár věcí. Doma jsem Roxulu vykoupala, zabalila a opět jsem jela do Slaného zařídit pojištění a koupit si silonky.
Tak snad máme vše a mohli jsme po šesté hodině odpolední vyjet. Udělali jsme zastávku před Plzní, v Plzni a pak až další v Mekáči v Německu. Jelikož v Mekáči je wifi, stavíme odteď většinou jen tam, načítáme mapy do GPS v mobilu. Po půlnoci stavíme na benzínce za Norimberkem, kde přespáváme.
den 2. - čtvrtek (7. 3. 2013)
Kolem osmé opět vyrážíme. Celý den trávíme na cestě s menšími přestávkami. V Bonnu si v Mekáči rezervujeme trajekt z Dunkirke do Doveru na osmou večer. Platíme 35 Euro za dva lidi, pes nám nejde do systému zadat. Nevadí.
Belgie byla trochu zklamání. Za celou cestu jsme nenarazili na žádného Mekáče, takže jsme jeli podle autoatlasu. Na noc jsem chtěla zůstat v Brugách, prohlédnout si je a pak vyrazit na trajekt, Honza chtěl ještě k moři, pak přespat v Oostende a ráno jet zpět do Brug a odtud na trajekt. Díky příslibu Brug jsem souhlasila, ale v Osteende jsme se nějak ztratili a nakonec jsme spali v Middelkerke na místním parkovišti.
den 3. - pátek (8. 3. 2013)
Asi se nám spalo dobře, jelikož jsme se probudili kolem půl dvanácté. Žádné Brugy se nekonají.
V belgickém Lidlu jsme si koupili jogurt, Honza byl smutný, že nemají cvrčovickej chleba a jeli jsme do Koksijde, kde jsme konečně viděli to moře.
Roxí byla unešená, lítala tam a sem, sem a tam. Vody se nebála, ale když přišla vlna, vždy radši uskočila. Po tomto rozptýlení mi bylo jasné, že budu koupat znovu.
Ve Francii jsme se ještě stavili u Mekáče v Dunkirke a pak jsme jeli za město na místo nástupu na trajekt. Ke vstupu do Anglie nám stačila občanka, Roxule pas se zaznamenanými vyšetřeními, všechny kontroly proběhly právě tu, v Anglii už nikdo nic nechtěl. Na pobočce jsem ještě platila 36 Euro za Roxynu. Když jsme se vrátili k autu, už nás pán hnal na trajekt. Najeli jsme tedy na obří loď jménem Delft od společnosti DFDS Seaways. Zaparkovali jsme a Honza se chtěl podívat nahoru s tím, že pak se vrátíme a buď zůstaneme v autě nebo si vezmeme věci nahoru. Paluba byla luxusní, mrkli jsme do krámku, na moře z výšky a... Loď se rozjela. Co to? Bylo 18:00 a my měli zamluveno až na 20:00... Měli jsme tam být dřív, takže jsme mysleli, že to je ta naše a dvě hodinky budeme čekat na lodi než vyplujeme. Chyba. Asi nikomu nevadilo, že jsme vyjeli dřív... Tak jsme si mysleli, že si dojdeme pro notebooky do auta a budeme pracovat. Další chyba. Dolů se v průběhu plavby nesmí. Ach jo. Inu, z nudy jsme tedy šli utrácet.
Kafe, čokoláda, salát, polepky na auto...
Ačkoliv jsem již pár výletů lodí absolvovala a špatně mi nebylo, trajekt se houpal dost a mě rozbolela hlava. Co jsem koukala po lidech okolo, nebyla jsem v tom sama. Roxulka musela zůstat v autě, ale po dvou hodinách jsme ji našli spokojenou na zadních sedačkách. V Doveru jsme najeli na dálnici a v nejbližším Mekáči udělali zastávku, odkud jsme si zarezervovali ubytování a posilnili se. Pokračovali jsme dál v cestě a nakonec se utábořili za Londýnem na parkovišti u "Services".
den 4. - sobota (9. 3. 2013)
Opět jsme si pospali a vyjížděli někdy kolem dvanácté. Již na lodi jsem si čas v mobilu posunula dozadu, v Česku tedy bylo kolem jedné.
Cesta do Birminghamu utíkala pomalu, několikrát jsme se stavili u Mekáče a potom jsme nesjeli na správném sjezdu a tak jsme si objeli cvičné kolečko kolem "B'hamu". Nakonec jsme dorazili na místo, kde měl být hotel. Ten tam ale nebyl. Vyděšení jsme tedy šli pěšky prohledat okolí. Naštěstí se hotel nacházel o pár ulic dál. Byl nám přidělen malý, útulný pokojíček, máme tu televizi, wifi, co víc si přát?
Po vybalení všech našich věcí (hlavně jídla) jsem chvilku odpočívala a pak šla vykoupat Ró. Byl to hrůzostrašný zážitek a děsím se toho, že to za týden budu muset zopakovat. Voda tu teče úplně na nic, málo. Koupala jsem sebe a Roxí dvě hodiny... Pak se šel umýt Honza, já připravila dokumenty, vybrala oblečení... A o půlnoci šup do pelíšku.
den 5. - neděle (10. 3. 2013) Cruft's show 2013, day 4
Nastal den D. Vstali jsme v 6:10 (i když jsme chtěli vstávat dříve), posbírali věci, oblékli se, já se namalovala a mohlo se po sedmé vyjet. Cesta nám zabrala asi 30 minut. Na výstavišti nás navedli na správné parkoviště a autobus nás odvezl k hale. Na základě vstupního listu nás pustili dovnitř, ale žádná identifikace psa se nekonala. Nikdo nezkontroloval očkování a nikoho nezajímalo, zda mám skutečně Roxynu, kdybych si bývala půjčila nějakou bordeří šampionku, nikdo by o tom nevěděl.
Výměnou za útržek ze vstupáku, na kterém stálo, že mám zaplacený katalog jsem ho dostala a našla v něm Roxulky číslo. Podle čísla jsme pak u bordeřího kruhu našly svůj "bench" a u něj cedulku se startovním číslem. Pro zajímavost to bylo 18621. Někde jsem se dočetla, že pejsek nesmí být na bench odložený bez majitele a pokud tam chci mít boudičku, musí se v ní pes postavit. Půjčila jsem si proto Tennyho boudičku, abych měla jistotu, že se v ní Ró skutečně může postavit, ale nikdo jiný to moc neřešil. Viděla jsem kennelky, ve kterých se jejich obyvatelé rozhodně postavit nemohli a lidé si od psů odcházeli jak chtěli. Vedle nás ležel blue-merláček a jeho páník byl pořád fuč. Když tam pejsek zůstane, tak proč ne. Ale co mě osobně vadilo, lidé chodili mezi bench a ne že by se jen dívali, ale oni jen tak opuštěného hafana hladili. Bez zeptání. Sice jsou tito výstavní hafani zvyklí na lidi, ale stejně, když by mně obklopila parta japonek, hladila mě, fotila a ještě se u toho přitrouble chichotala asi by mě to obtěžovalo. Já Roxu samotnou nenechávala, buď jsem u ní byla já nebo Honza, popř. jsme ji vzali sebou nebo stáli tak, že jsme na ní viděli. Ne že bych ji nevěřila, ale jistota je jistota. V 8:30 začalo posuzování, hezky třídá po třídě. Open class byla posuzovaná jako jedna z posledních, což mě mrzí, jelikož jsem celou dobu byla vyklepaná a nemohla jsem si v klidu vyjít na delší trasu, abych náhodou nepřišla pozdě do kruhu. Byla jsem se sice podívat po stáncích, ale jen v naší hale, abych opravdu stihla Roxu vystavit. Vybrala jsem si, že určitě chci koupit odznáček "Cruft's 2013" a konvičku s borderkou. Také jsem našla Šárku, která se dívala na psy a chvilku s ní poseděla. Při posuzování třídy před tou naší se Šárka snažila Roxule přistřihnout pacičky, děkujeme. Po 14 hodině už to tu bylo. Ve třídě soutěžilo i s námi celkem 41 fen (nejvíce obsazená bordeří třída, po ní následovala třída "limit bitch" s 28 fenkami), většinou šampionky. Pan rozhodčí Robin Searle si všechny obhlédl, pak po jednom prosahal a podíval se na pohyb. Následně nás roztřídil do skupinek, nechal nás oběhnout kolečko a vylučoval z kruhu. Vyloučil i nás. Ale to jsem čekala. Nicméně si moc vážím a děkuji všem, co nám drželi palce, mysleli na nás a ještě nám psali, jak jsme dopadly. Vážně děkujeme a je mi líto, že vás nemůžu potěšit slovy, že jsme uspěly. Snad vás tedy potěší, stejně jako mě, že jsme si to moc moc moc užili. Já, Ró i Honza. Když už jsem nemusela řešit, kdy jít do kruhu, mohla jsem si projít haly. Tolik stánků s tak zajímavými věcmi... Bylo nač se dívat a z čeho vybírat. Konvičku s borderkou nám bohužel vyprodali, ale odznáček jsem si pořídila, ještě ráno mi Honza sehnal držátko na startovní číslo (já svoje držátko s Roxulčinou fotkou nechala doma
), Rourátku jsme koupili památeční kokardu a nechali na ní napsat její jméno. Prodávaly se i kokardy s nápisy 1st, 2nd, 3rd, Res, VHC... Není nad to si koupit kokardu s umístěním, které nemáte. I pohár jste si z Cruft's mohli dovézt.
Kromě stánků s věcmi k prodeji jsem se byla podívat na "Discover Dogs", byla to prezentace psích plemen, každé plemeno mělo svůj stánek, svojí ohrádku, kde bylo pár jedinců daného plemene, fotky, povídání a člověk, který plemeno prezentoval. Také jsem viděla představení, kde děti předávděly, jak se ke psům chovat a nechovat a na obrazovce v první hale běžel přímý přenos z hlavní arény. Přes den jsme viděli něco málo agility a v 17:15 jsme zasedli na židličky a sledovali boj o BIG. Nejdřív šla pracovka, někteří hafani se mi líbili, ale ty velké slintající obludy, to není nic pro mě. Nakonec vyhrál berňáček. Jak se říká, to nejlepší nakonec.
Pastevečtí psi. To bylo pokoukáníčko. Kolie, šeltie, belgičáci... Za borderky bojovala Eyes of the World Fairy Tale, která porazila nás v naší třídě a pak i ostatní. O BIG se dostala do užšího výběru, ale potom vyhrál australáček.
Cruft's je taková normální výstava, akorát se bere vážněji. Ta pravá sláva nastává až při závěrečných soutěžích, určitě stojí za to na ně zůstat a pokud sebou nemáte psa, koupit si lístky i do hlavní arény.
Každopádně to byl úžasně strávený den, jedinečný zážitek a doufám, že jednou, třeba s další borderkou, se mi naskytne tato možnost znovu.
Autorem fotek je Šárka Vajcová, děkujeme!
den 6. - pondělí (11. 3. 2013)
Unaveni po náročném dni, spali jsme do jedné. (I přesto, že jsme odpadli už v deset večer.)
Následně při prozkoumávání místního parku začalo z minuty na minutu vítro-sněho-pršet a tak jsme se rychle odebrali na pokoj. Tento stav se každých 15 minut střídal se sluníčkem a tak jsme byli zalezlí a pracovali.
den 7. - úterý (12. 3. 2013)
I dnes jsme si přispali, ale přesto jsme stihli prozkoumat kus města, Honza prošel obchody (já měla Roxu u sebe a tak jsme musely čekat venku) a hlavně jsme si s Roxí užívaly parku. Na každém kroku je klacek, takže holka neví, který do huby popadnout dřív. Navíc se dají krásně obíhat stromečky, myslím, že se tu Rourátku líbí.
den 8. - středa (13. 3. 2013)
Středeční den jsme strávili na náměstíčku s obchody. Přinesli jsme Roxe tenisák na šňůrce. Sklidil velký úspěch, na procházkách upřednostňuje balon před všemi klacky. Já jsem taky spokojená, míč letí dál a lepší se hazí. Navíc je růžovo-fialový.
Beňulovi přivezeme měkkou pískací hračku ve stejných barvách. Také jsem koupila misky a šampon. Jinak mě tu nic psího neuchvátilo, žádná moc pěkná vodítka ani obojky.
Večer se nám povedlo zničit paměťovou kartu do foťáku a tak jsme bohužel přišli o veškeré fotky.
den 9. - čtvrtek (14. 3. 2013)
Roxy se dnes v parku seznámila s místním borderáčkem Finnem. Chvíli spolu lítali za balonkem, pak to Finna omrzelo, protože Roxy mu ho vždy vzala. Potvora. Narozdíl od uhlazené Ró měl Finn každý chlup jinam, tak se paní majitelka ptala, zda Roxu češu hodně.
Bylo to fajn, hafíci se vylítali, unavili a já s Honzou mohla vyrazit do centra. Pěšky nám to zabralo hodinku a půl chůze. Obchodní centrum bylo obrovské, až to bylo nepříjemné. Všude spousty lidí, navíc se každou chvilku našel někdo, kdo se smál popř. řval na míle daleko. Jasnou převahu měly krámy s oblečením, což bylo pro nás mínus. Potřebovali jsme sehnat novou SD kartu a pohledy. Paměťovku se nám podařilo sehnat, pohledy ne. Přání k narozeninám, svatbě, početí, narození dítěte... To bylo všude. Pohled s městem nikde. Koupili jsme si tedy jídlo, zašli na bubble tea a utíkali jsme zpět do hotelu.
den 10. - pátek (15. 3. 2013)
Zatím se Ró všem líbí. Místní lidé nám přes týden již několikrát řekli, že je "lovely" a má nádherný "coat".
Na Cruft's pár lidí použilo i spojení "gentle coat". Sice dnes už Roxí nemá tak jemnou srst jako ve čtvrtek po vykoupání, přesto je pořád krásně černo-bílá.
V hotelu se nesmí kouřit a tak Honza chodí dolů do kuřáckého přístřešku. Večer mu většinou podstrčím Ró, aby ji vyvenčil. Dnes se zdrželi, jelikož se tam sešlo více lidí a všichni prý byli Roxulou unešení a měli spoustu zvídavých dotazů.
Roura zrovna měla hrací náladu, tak zamrkala svými kouzelnými očky a lidé ji začal házet klacek, přestože byl špinavý jak prase. To se někdo má...
den 11. - sobota (16. 3. 2013)
Poslední volný den v Anglii jsme strávili nakupováním posledních dárků domů. Převážně to bylo jídlo.
V parku si na své přišla Roxula, popovídat si s námi dorazil Polák žijící v Anglii se smečkou pěti psů. Jeden z nich je skoro stejný blázen do míčků jako naše kočička, a tak si vydrželi hrát pěkně dlouho. Zprasili se u toho slušně, ale vůbec mi to nevadilo, Roura by šla do sprchy tak jako tak. Na koupání celého těla jsem nenašla energii, proto jsem ji omyla jen bříško, tlapičky, hruď a špičku ocásku.
Nemilým překvapením bylo zjištění, že nedělní snídaně se podává od osmi hodin a ne od šesti třiceti, jako každý jiný den. Za celý týden jsme na snídani nebyli ani jednou, přestože jsme je měli v ceně. Bohužel jsme jídlo vždy zaspali, a tak jsme si naplánovali, že v neděli, když musíme vstát, si na snídani dojdeme. No, nedojdeme. Alespoň jsme zabalili a nanosili věci do auta.
den 12. - neděle (17. 3. 2013) Border Collie Club of Great Britain Breed Championship Show
Brzké vstávání je hrozné. Nakonec vše zvládáme a vyražíme na výstavu. S menším zablouděním jsme dorazili v půl deváté. Posuzování fenek začalo v devět, pejsků v devět třicet. Po postavení kennelky jsem se šla optat co a jak. Bylo mi řečeno, že je vše ok, papíry i očkovák si mám zase schovat, to se neřeší. Startovní číslo dostanu až po nástupu do kruhu. Kdybych tohle bývala věděla, mohla jsem si přijet na dvanáctou nasnídaná a všem by to bylo šumák.
Nicméně.... Když jsem se byla ráno zjišťovat jak bude výstava probíhat, ptala se mě paní, zda mám zaplacený katalog. Tak jsem jí kývla, že mám, ještě v sobotu jsem totiž psala Zdeňce, které děkuji za půjčení vodítka, že bez něj bych byla nahraná. Paní hledala, hledala, ale moje jméno nenašla. Tak co, obejdu se bez katalogu... Neobešla jsem se. Bývám vynervovaná i s katalogem, před tím, než nastoupím do kruhu se mnou není řeč, takže bez katalogu a přehledu co se děje to se mnou bylo ještě horší. Můj věčný problém jsou peníze uložené na kartě. Hotovost s sebou téměr nenosím, karty do autobusů mám předplacené... Takže ani na výstavě jsem nic neměla. A karty, abych si katalog koupila, nebrali. Honza se tedy (podotýkám zcela dobrovolně) skočil najíst do nějakého obchodu, kde si mohl i vybrat a katalog mi za tři libry koupil. Přestala jsem plašit natolik, abych si byla schopná projít stolky s věcmi k prodeji. Koupila jsem si odznáček klubu na památku a polštářek s borderkami. Nakonec se někde našel katalog nadepsaný mým jménem a dokonce mi byly vráceny peníze, co jsem dala za ten další.
Po dvanácté skončilo posuzování mladších fen a vyhlašovaly se výsledky klubových soutěží. Následně se konalo focení a přehlídka šampionů. Většinou šlo o nádherná zvířata, ale u pár jedinců jsem si říkala: "Cože? Tohle je šampion?"
Na výstavě jsme viděli borderku hrozně moc podobou naší ségře Coře. Honza se ke mně naklonil a říkal, že šel kolem stolu s borderkou, která vypadala jako naše Ró, jen nemá tečky na čumáku. Prý se jí chtěl zeptat, copak dělá u cizího stolu... Tak jsem se mu svěřila, že jsem ji taky viděla, ale že je to celá Cora.
Viděla jsem i takového zmenšeného Tenníka.
Inu a po šampionech jsme šly na řadu my. Když vejdu do kruhu, záhadným způsobem přecházím do klidného stavu. Paní rozhodčí Heather Turner (ch.s. Locheil) si všechny velmi důkladně prohlédla a i přesto, že mně se Roxynka moc líbila, dokonce i dokázala v klidu stát, nás poslala domů.
Žádné terno jsme v tom zahraničí neudělaly, třeba příště. V naší tříde bylo 16 fenek, v psí open třídě byli 3. No neštvalo by vás to ani trošku?
Pomalu jsme balili věci, já se šla rozloučit a ještě jsem chvilku koukala na Joanne Ratcliffe (ch.s. Arrodare), která posuzovala ve vedlejším kruhu pejsky. U nás bude na Dnech BOC posuzovat jeden den psy a jeden den fenky. Jo si dávala záležet, koukala do tlam, na pohyb, na délku ocasu... Bylo na ní vidět, že u posuzování fakt přemýšlí, nasazovala takový zabijácky přemýšlivý výraz, naštěstí ho kompenzovala upřímným úsměvem, pokud jí přišlo něco vtipné či roztomilé. Kdyby to nedělala, bála bych se jí. Vážně.
Ještě mám takový menší postřeh z výstavy. Někde jsem četla, že nějaká paní šla vystavovat psa k anglickému rozhodčímu a přišla trochu později. Pán z toho prý byl velmi rozčarován a skoro je nechtěl posoudit. Já jsem si ale všimla, že do kruhů pravidelně chodili lidi pozdě, i uprostřed posuzování a ostatní čekali, než se uráčí přijít. V průběhu posuzování si pár lidí jen tak odskočilo někam do pryč a pak se mi líbila paní, co chvíli vystavovala, pak psa vzala, předala pánovi, stoupla si za něj a takto v kruhu stála jako pánův sekundant.
Výstava byla moc příjemná, pěkně zorganizovaná, zázemí super... Bylo nám nabídnuto, ať přijedeme zase v létě. Když bych náhodou vyhrála v loterii, klidě bych si tento výlet zopakovala. I když je škoda, že posudek nedostane každý pes. Vzhledem k tomu, kolik času paní rozhočí věnovali každému psu, určitě by toho zvlády nadiktovat spoustu. Holt jiný kraj, jiný mrav.
Odjeli jsme někdy po druhé směrem k Doveru. V deset na nás čekal zamluvený trajekt. Zaplatili jsme 33,5 liber, pes byl zadarmo. Teď jsme v půlce plavby a až se vylodíme v Dunkirku, bude se naše cesta ubírat zpět k domovu.
den 13. - pondělí (18. 3. 2013)
Celý den trávíme na cestě, nic zajímavého se kolem neděje, sluníčko svítí, ptáčci zpívají a já přemýšlím, že bych další ráno mohla jít s Roxí na kolo.
den 14. - úterý (19. 3. 2013)
Přijíždíme do Čech. Čím blíže jsme Berounu, tím více sněží, na zahrádce, kam v pět hodin ráno dorazíme je cca 15 cm sněhu a já se směji tomu, že jsem chtěla vyrazit na kolo.
Výlet nám skončil, žádnou slávu jsme si z Anglie nedovezly, ale další výstava nás čeká za dva týdny.
-- Carol, přečteno 944x
tagy: denik
Fotky
Videa
Podobné články
Komentáře
 | Super! Super! Super! Těšíme se na pokračování |
goldmo [#251] [Reagovat] (12.03.2013 01:36:41)
| hezky napsané bordeří klubovka u B-mu bude patřit už jen zcela jistě Ró |
| Kájo,oni na psy nepíšou posudky viď? Jinak gratulka a doufám že fotíte, fotíte a fotíte
|
| Kájo i Roxinko, jste obě šikulky, na takovou výstavu se dostat, to je opravdu pořádný kus dřiny. Jste jedničky, gratulujeme, ikdyž jste neuspěly i účast je vynikající úspěch . Zdravíme do Anglie, hezky si to tam užijte. Pozdravujeme i Honzíka .Vaší výpravě ZDAR. |
Babička Anička [#254] [Reagovat] (12.03.2013 22:39:48)
| Tak jsem si přečetla deníček.Moc se mi líbil.Přeji bezpečnou a klidnou cestu domů.Děda je rád za zprávy,které nám Alča přeposílá.Moc zdravím.b.A. |
 | Všem děkujeme za pěkné komentáře.
Výlet už je kompletně za námi, článek hotov a nově jsou k vidění i fotky a videa.
Ne, posudky se nepíšou všem. Dočetla jsem se, že prvním čtyřem psům se napíše posudek, který si pak můžou přečíst v nějakých novinách, ale to nemám ověřené, jelikož jsme nic nevyhrály. Každopádně si rozhodčí po posouzení zapisovaly k sobě do bločku, takže to bude nejspíše pravda. Vítězové dostali kokardu a kartičku s umístěním, ostatní mají v Anglii prostě smolíka. Ani diplomek není.
Určitě jsme si to v Anglii užili a i cestu zpět přežili v pořádku a ve zdraví. |