Kralupská Ťapka 2009

Kontakt

Karolína "Carol" Pincová
774 286 632
carol@unbordered.cz

Oblíbené odkazy

Počítadlo návštěv

11.10.2009 00:00

3. října 2009 se měla konat akce jménem Kralupská Ťapka. Po několika víkendech strávených u Carol v Kolči, jsem se opět opatrně zeptal rodičů, zda bych mohl jet znovu. Povolení přespání z pátku na sobotu bylo bez problémů, nicméně ze soboty na neděli, to byl trochu problém. Nakonec však také svolili a tak jsem jel. No, vlastně nejel … Nejdřív jsem byl nucen se nahlásit ve škole, odsedět si těch šest úžasných hodin, následovně jít do Delvity pro jídlo, do skladu vypálit Kubuntu pro Carol, do Labyrintu „odučit“ první hodinu kurzu s názvem „PHP“ aneb „jednou nohou v hrobě“, stavit se u pana Svatého, dát mu dokupy počítač a ve 21:15 s ním odjet do Jenče, kde mně vysadil. V Jenči jsem byl zkontrolovat svou kešku (www.geocaching.cz), kterou jsme zde umístili. Vylézt dvakrát na ten úžasný strom v úplné tmě se nakonec vyplatilo, já vyměnil GC za GC a bez úhony slezl dolů.

Cesta na zastávku přes pole byla ve stylu „vyvrkni si kotník – snadno a rychle“, nestalo se tak, což mi přišlo jako hrozná škoda . Na zastávce jsem si dal, původně zmrzlou, jahodovou dřeň a po 20ti minutách čekání mi jel autobus. Tím jsem dojel až do Kneževse na zastávku U nádraží. Tam čekal jakýsi Slovák (se kterým jsem si krátce popovídal) na svůj autobus A22 (který mu dvakrát po sobě nejel), přičemž mně měla jet za 45 minut A23. Vytáhl jsem notebook, naskenoval WiFi AP, zjistil, že ve vsi je kLfREE a do minuty jsem byl na netu. Informoval jsem Carol, že přijedu trochu později, než jsme se domluvili, což bylo (stejně jako dvě předchozí SMS) bez odezvy (později jsem se dozvěděl, že usínala u Henryho Propera a mobil měla na tichý režim). Také jsem procházel a ladil chyby ve zdrojácích aplikace pro vozejk.cz a podobně.

Když už mi konečně jela A23 (přijela na čas v závěsu za o 4 minuty zpožděnou A22), nastoupil jsem do snad posledního kladenského autobusu typu „Karosa – bakelitový rozpadající se bastl“, zaplatil a jel do Kolče. Na šraňkách jsme se trochu zdrželi, ale v podstatě skoro podle jízdního řádu jsme dojeli na místo. Po vystoupení jsem došel k domu a uvnitř skoro okamžitě padl do ustlané „postele“ (děkuji Pavle ). A po chvíli oblézání Benem dokonce i usnul (jak jsem se později dozvěděl, tak s Benem místo polštáře).

Ráno mně probudila písnička After Forever – Between love and fire, vstal jsem, chvíli mžoural, zapnul monitor na počítači, snažil se kouknout na kešky, kam bychom v Kralupech mohli dnes jít, ale stejně jsem to nedokázal. Po krátké SMS komunikaci s Durinem jsme se dozvěděli, že v 7:10 dorazí. Když dorazil, vyrazilo se na vlak, který nám do Kralup jel jak jinak, než ze Zákolan. Na zastávce jsme si koupili zpáteční lístky a za 10 minut už seděli ve vlaku spolu s Marky, která jela už z Kladna. Já byl jediný, který ji viděl poprvé, takže jsme se přivítali jmény a nějak se všichni rozpovídali. Už nedokážu říct, o čem se diskutovalo, ale určitě to nebylo nic důležitého.

V Kralupech jsme se, po vystoupeni z vlaku, vydali směrem cvičák. Vím, že byla děsná kosa, ale to se naštěstí během dne změnilo k lepšímu a poté znovu k horšímu. Na cvičáku si Carol párkrát dala agility a následovně se i s Marky šly zaregistrovat. Zatímco holky dostávaly čísla, papíry a lístky na pití a jídlo, já s Durinem jsme si došli pro „párky v rohlíku“ (tento výraz neznamenal nic jiného než vysvětlení, že se nedaří udělat do rohlíku díru, tak se párek v rohlíku podává ve stavu „udělej si sám“). V papírech byl seznam stanovišť, popis cesty, otázky týkající se cesty (různé cedule se zabarvenými místy), další doplňující otázky a také křížovka.

Tak jsme se hned kolektivně podívali na křížovku a co jsme věděli, vyplnili. Opravdu zajímavá byla otázka „Pes ze čtyřlístku“. Nakonec jsme dokonce volali Tzeentchovi (který to stejně nevzal a zavolal zpět až po soutěži), který je do Čtyřlístku blázen. Když jsme měli polovinu křížovky vyluštěnou, dostala se na nás řada na první úkol. Agility – tunel, skákání. Carol je dala za 10, Marky za 8.

Vyrazili jsme ze cvičáku k Vltavě a zanedlouho dorazili ke druhému stanovišti – shazování plechovek míčkem. Tato disciplína dopadla také celkem dobře. Mezitím, co jsme se ztratili v ulicích Kralup a šli trochu špatně, jsme potkali pozemek se vchodovými dveřmi, na kterých byla cedule „POZOR LIŠKA“. Dále jsme také volali na číslo, které bylo na jedné z vyfocených cedulí v otázkách. Byla docela zábava se ptát, jestli firma opravuje mobily, sekačky či oděvy. Po zjištění, že to jsou to opravdu oděvy Durin hovor típnul. Zbytek otázek se vyluštil po cestě nebo s malou pomocí strýčka Googla, který opravdu ví všechno.

Když jsme se zase našli a přešli lávku s modrým zábradlím, pod kterou se konal hasičský sjezd, vydali jsme se po druhém břehu směrem „zpět“. Po cca 400 metrech byla třetí zastávka – sedni, lehni, vstaň a „voňavý aport“ (což bylo o tom, že pořadatel hodil tyčinku pro psy a pes ji měl přinést bez toho, aby ji sežral). Ben i Magie udělali sedni, lehni, vstaň, ale přinést aport se jim nechtělo, tak jsme to dostali za 4+0 (Ben) a 3+0 (Magie) a šli dál.

Další zastávka byla až v Nelahozevsi, což je vesnice kousek od Kralup, kde se narodil Antonín Dvořák u tamního zámku. Cestou na toto místo jsme šli okolo jakéhosi bývalého lomu, vypadá to tam opravdu pěkně. Na místě čtvrté zastávky jsme učinili zjištění, že Ben se nám po cestě znovu (poprvé to udělal na Čabárně ve Cvrčovicích) úspěšně vyválel v psím exkrementu . Poté, co psi proběhali tunel a já je natočil, jsme popošli trochu dál k Nelahozevské „pobočce“ kyslíkářů (O2), kde Carol Bena vyčistila papírovými kapesníky, za což jí velice děkuji, jelikož v noci to pak dopadlo tak, že jsem znovu nevědomky vyměnil polštář za Bena. (Nemáš zač.)

Po očistě Bena se ještě očistila Carol pomocí Durinovy vody značky Rajec. Po pár metrech jsme dorazili k rodnému domu pana Dvořáka, jehož číslo popisné bylo třeba zapsat do papírů s otázkami. To jsme učinili, nepodívali se na další popis cesty a automaticky pokračovali rovně. Po kilometru chůze jsme zjistili, že jdeme znovu špatně (tentokrát ale úplně na jinou stranu), tak jsme se vrátili a začali věnovat trochu větší pozornost popisu cesty oproti konverzaci mezi sebou. Nakonec jsme vyšli správným směrem na perón nelahozevského nádraží a pokračovali cestou na Velvary po silnici a přes most.

Přímo za mostem se nacházelo páté stanoviště soutěže s názvem „Ukaž, co umí tvůj pes“ - volná disciplína. Carol s Benem předvedli přeskakování přes nastavenou ruku a nohu a povel umři. Marky s Magie zase povel „pšíkni“, což znamená „kýchni“. Ben za plný počet, Magie bohužel ne, protože místo kýchání štěkala jak pominutá (později nám však názorně předvedla, že povel umí s jedním malým problémem – už bylo po soutěži). Těsně před touto disciplínou jsme také doluštili křížovku do slosování a na tomto stanovišti odevzdali (respektive nám ty křížovky bez upozornění vzali a my potom nevěděli, kde jsme je ztratili a dokonce se ptali na registraci, jestli to nevadí).

V tuto chvíli už nám začal docházet čas. Z limitu 3 hodiny nám zbylo jen cca 20 minut, za kterých jsme měli stihnout ujít 3 kilometry a mezitím splnit ještě dva další úkoly. Nezbývalo nám nic jiného, než přidat do kroku. Marky sice chvíli nestíhala, ale nakonec jsme ve zdraví došli na předposlední stanoviště, kde se poznávaly rasy psů všeho druhu. Carol jako správný psí šílenec věděla všechny a pomohla i Marky. Po splnění tohoto úkolu nám zbývaly 3 minuty a 1 disciplína – Zkouška odvahy.

Na cvičáku jsme byli hned, jelikož byl za rohem. Po cestě jsme ještě potkali holky z jiného teamu, které zevlovaly před „Státním statkem“ (což byla poslední otázka v papírech) a měly už půl hodiny po limitu. Došli jsme k poslednímu stage celé hry, kde nás instruovali, abychom se psem zašli za revír, kde už čekal člověk s maskou jakési příšery přes hlavu. Pes se měl nechat od člověka pohladit, přičemž se nesměl leknout. Ben i Magie byli v pohodě, ale u některých psů bylo zábavné sledovat reakce. To však pořád nebylo vše. Následovala hra, kterou je lepší ukázat na obrázku, vidíte ho napravo. Cílem bylo dostat míček v kusu uřízlé roury po cestě až do cíle. Míček přitom nesměl propadnout žádnou jinou dírou ven. Já a Durin jsme se toho ujali a s malými technickými obtížemi, jako bylo padání celého panelu díky větru na zem, úkol splnili. Zpět k registraci jsme se dostali s cca 15 minutovým zpožděním, což prý nakonec vůbec nevadilo – nediskvalifikovali nás. Jen si myslím, že se nám to trochu podepsalo na počtu bodů.

Zatímco ostatní, co přišli po nás ještě dokončovali soutěž, my si došli pro párky a nějaké pití, otevřeli jsme Haribo medvídky a usadili se v trávě poblíž agility překážek. Carol si zatrénovala, já si zatrénoval a dokonce i Durin si zatrénoval . Celé jsem to dovršil tím, že jsem tunel pro psy proběhl sám pro prezentaci, že agility nemusí být jen pro zvířata (no, i když ).

Pak jsme si ještě zablbli a nafotili pár Benových „skákacích“ fotek. Některé se opravdu povedly... A už následovalo vyhlášení. Třetí, druhé, první místo … Nic . Poté čtvrté – Carol, což nám opravdu zvedlo náladu, i když jsme si říkali, že kdybychom nešli špatnou cestou a vzali to trochu svižněji, mohlo to být to třetí a i s pohárem. (Jo to mohlo... Tak příští rok..) Nicméně i čtvrté místo ze 42 účastníků je celkem síla. Marky skončila někde okolo třicítky, ale zase se na ní dostalo při slosování křížovek. V každém případě musím říct, že jsme si akci opravdu užili . Tímto bych rád za všechny poděkoval pořadatelům. Těšíme se na další ročník.

Po vyhlášení se všichni, vyčerpáni, vytratili do svých domovů. Jen my, pár dalších a pořadatelé zůstali. My jsme samozřejmě museli zkusit „štěstí“ v tombole. Carol koukala po granulích pro psy s číslem 49. (Jo, vážně jsem je moc chtěla... Fitmin) Durin od nás tedy dostával finance a chodil losovat. Dělali jsme docela estrádu ve stylu „Tak ještě jednou?“ a šli losovat ještě třikrát. Když jsme v tombole nechali přibližně dvěstě korun a granule pořád nic, řekli jsme si, že se na to vykašleme a půjdeme provozovat Geocaching.

Po naskenování okolí jsme se rozhodli pro kešku s názvem „Pyramidy“. Žádné pyramidy jsme sice nepotkali, ale kešku bez obtíží našli. Jen škoda, že to byla mikrokeška, do které se vejde tak maximálně logbook a tužka s ořezávátkem. Zalogováno v pohodě, Marky jsme mezitím dovysvětlili o co v Geocachingu vlastně jde a šli dál směrem most s modrým zábradlím. Po cestě jsem Carol ukradl z jedné předzahrádky žluto-oranžovou růži, která se jí tak líbila a když jsme konečně přišli k mostu, přešli ho a prošli feťácké doupě ve stylu schodů a různých divných zákoutí pod ním, dostali jsme se do parku plného odpadků (opravdu krásné místo, ty Kralupy ). Po chvíli hledání GPSkou jsem místo přibližně zaměřil. Nacházelo se poblíž dvou rybářů, kteří si nás naštěstí nevšímali. Šel jsem podle hintu (nápověda) a úspěšně našel ještě dřív, než Durin naladil svou GPS. Keška znovu mikro (což jsme ale věděli již z listingu). Vrátili jsme se s ní do parku k lavičce, kde už čekala děvčata. Po rychlém zalogování jsem kešku uzavřel a filmovou krabičku hodil Benovi jako aport. Za případné škrábance na krabičce po zubech se tedy omlouvám. Filmovku jsme uložili zpět na místo, kde nás oslovil jeden z rybářů otázkou: „Hledáte poklad, hoši?“, tak jsme odvětili, že ano a z místa po chvíli „hledání“ zmizeli.

Další vybranou keškou byl „Nelahozevský kostelík“ vzdálený od mostu asi dva kilometry. To byla naše dnešní první keška typu small (Lock&Lock krabička, konečně), takže jsme měli radost. Na půli cesty jsme Carolcy růži dali do láhve od Rajce naplněné vltavskou vodou a zanechali kousek od cesty mezi jakýmisi trubkami. Když jsme dorazili ke kostelíku, potkali jsme tam další kačerku, která úkryt našla asi o půl sekundy později než já. Ale bylo to spíš o úhlu pohledu na místo, kde je krabička schovaná. Zalogovali jsme, vložili Geocoin a vraceli se zpět na vlakové nádraží. Cestou „za keškami“ jsme vyhodnotili za skoro zbytečnou, jelikož všechna místa, kde kešky byly, jsme navštívili už o soutěž dopoledne. Určitě jsme se ale alespoň pěkně prošli, namohli těla a snažili se vyčerpat domácí mazlíčky, což se nakonec, s mým velkým překvapením, povedlo.

Cestou na nádraží jsme se ještě stavili pro růži (Ale je fakt krásná... Červenožlutá... Už týden ji mám na stole... Svoji tehdejší krásu již pozbyla, ale je mi líto ji vyhodit) a po přechodu silnice a zdolání pár ulic jsme se přiblížili na dohled k nádraží. Nejprve nás (= Durin, Fix a Marky) však zlákal pohled na „Potraviny“. Tak jsme vešli dovnitř, nakoupili nějaké brambůrky, Coca-Collu, tyčinky, lentilky a Big Shock v 0,5l plechovce. Po zaplacení jsme většinu naházeli do batohů a já se chystal rozbalit „Mega Lentilky“. Po rozbalení mně však čekala nepěkná zpráva. Lentilky sice měly trvanlivost do 10/10 (což podle mého tvrzení znamenalo listopad 2010), ale jejich obsah tomu nenasvědčoval. Šel jsem si tedy pro jiné, ale když jsem dorazil do obchodu, nahlásil závadu, sáhl pro jiné a otevřel je, dostalo se mi stejného pohledu jako u prvních. Prodavač mi tedy vrátil mých 20 Kč a já, naplněn spokojeností, mohl opustit krámek a odejít spolu s ostatními na vlakové nástupiště.

Tam jsme chvíli seděli, povídali si, jedli brambůrky značky České brambůrky (tedy, jen někteří, že Carol ) a pomalu zjišťovali, že máme ještě hodinu času. Řekli jsme si tedy, že si dojdeme ještě pro piškoty do toho samého krámku s Lentilkami, aby bylo ráno co k jídlu. Jako vždy jsem vymyslel úžasný nápad – půjdeme po kolejích. Tak jsme šli po kolejích. Kupodivu nás nic nezajelo.

Zjištění, že do Lentilkového krámku se nedostaneme, jelikož okolo kolejí byl vysoký plot, nás trochu znervózňovalo, ale nakonec se ukázalo jako dobrá věc. Když jsme konečně došli alespoň k podchodu, kde se dalo projít na stranu, kam jsme potřebovali, zjevil se před námi Penny Market. Tím pádem jsme ten nákup vzali trochu globálněji. Koupili jsme prášek na Jogurtový dort za studena, dva selské jogurty, dvě konzervy jahod a Haribo medvídky. Nakonec jsme našli i ty vytoužené piškoty a odebrali se ke kase. Po zaplacení jsme se vrátili k Marky, která hlídala naše věci před obchodem.

Cesta na nádraží už proběhla hladce, zpáteční jízdenky jsme měli zaplacené z rána, já si otevřel Big Shock, položil ho na odkládací plochu ve vlaku a jelo se. Marky do Kladna, Carol, Durin a já do Zákolan. Oba zástupci rasy psí padli po nastoupení do mdlob/spánku, čemuž jsem se opravdu divil, jelikož Ben bývá aktivní i po 20km pochodu. Přišel pan průvodčí a hned v první zatáčce, před jeho zraky, spadl Big Shock, který jsem před půl minutou ztratil z očí, přímo na zem a rozlil se. Ano, Ben byl zlitý, já byl zlitý a Carol byla zlitá. Ostatní škody nehlásili, nicméně to určitě měli nejméně na podrážkách. Carol mi poděkovala a já se odebral směrem k záchodu, kde jsem nabral poslední toaletní papír, válející se po zemi a utřel s ním podlahu. Big Shock jsem dopil a po rozloučení s Marky všechno vyházel v Zákolanech na nádraží.

Společně jsme šli směr Koleč. Durin tu šel poprvé, takže měl celkem trému, že se někde zrakví, jelikož byla tma, ale nakonec se nic zlého nestalo a v počtu tří člověků ( lidí!!! ) jsme dorazili na hlavní křižovatku v Zákolanech, kde už čekal Durinův odvoz, jeho mamka. Rozloučili jsme se, zamávali a šli po kolejích do Kolče. Tam jsme udělali ToDo list na zbytek „dne“ a na den následující, abychom měli co ignorovat. Stáhli jsme fotky, hodili je na internet a šli dělat dort. Podle návodu jsme všechno zmixovali a dali do lednice na ráno. Zajímavá byla ještě procházka na hřbitov ve čtyři ráno, kdy jsme potkali ježka. Po této procházce, kde jsem já už usínal, jsme šli spát. (Ano, šli jsme spát, pustili jsme si film, aby se nám lépe spalo a Carolce se podařilo usnout s brýlemi... Honzík mi je radši nesundal, ale jsou v pohodě.. => Ano, nesundal, protože jsem předpokládal, že se Carolca ještě probudí . => A proč si mě nevzbudil ty? ).

Neděle byla hlavně ve znamení dortu a kešky Patron české země. Ráno jsme vyndali dort z lednice, ozdobili ho, vyfotili, kočka ho nabourala a potom jsme ho kolektivně postupně snědli. (A musím uznat, že byl dobrý nápad ho koupit... Původně mi to jako dobrý nápad vůbec nepřišlo.. => Nicméně musíš uznat, že to byl tvůj nápad ho koupit ) Odpoledne jsme zase šli na první stage kešky Patron české země, kde jsme museli vyluštit souřadnice druhého a následovně i třetího stage. Třetí a poslední jsme nakonec nenašli, jelikož jsem musel na autobus, který byl mým posledním spojem domů. Naneštěstí autobus nejel. Tímto tedy děkuji ČSAD Kladno, že se o své spoje tak pečlivě starají. Tak jsem tedy počkal ještě 2 hodiny a pak jel vlakem do Kladna, kde mně čekala postel u babičky.

Tímto pro mě skončil tento skvělý víkend, odehrávající se v dny 2.-4.10.2009. Všem zúčastněným bych rád poděkoval za tu srandu, co jsme dohromady zažili, za těch pár kešek, co jsme objevili a prostě a jednoduše za všechno.